Ze školních lavic pro olympijské zlato

Jaké to je, přijít zpátky na základní školu s nejcennější medailí na krku?

Je to úžasné a strašně emotivní. Děkuji moc za pozvání i za všechny gratulace, velmi si toho vážím. Pokaždé, když sem vstoupím, vybaví se mi nádherné vzpomínky na dětství a na všechny ty roky, které jsem na Doctrině strávila. Zpětně je vtipné vzpomínat na to, jak nám tehdy všechny školní problémy a starosti připadaly strašně obrovské a nepřekonatelné, a dneska vidím, že to nic nebylo. Navíc tu dnes nejsem po sedmi letech poprvé – na školu se vracím pravidelně, protože jsem tu s mamkou před dvěma lety založila snowboardový klub a s místními dětmi trénujeme. Ale je pravda, že jako olympijská vítězka tu dnes stojím poprvé, a to je opravdu silný pocit.

Jak se vám tehdy dařilo skloubit výuku s tréninky?

Složitější to samozřejmě bylo. Můj sport je vázaný na sníh, takže přes zimu jsem byla neustále na horách a ve škole jsem reálně trávila jen velmi málo času. Ale zvládla jsem to hlavně díky fantastickému přístupu pedagogů. Vždycky mi vyšli maximálně vstříc a hledali cesty, jak mi to usnadnit. Důležité ovšem bylo, že to nebylo zadarmo – musela jsem plnit úplně stejné povinnosti jako ostatní spolužáci, neslevili mi z učiva. Ale protože na mně viděli tu obrovskou upřímnou snahu, tu touhu to všechno zvládnout, moc rádi mi pomáhali. Kdyby viděli, že na školu kašlu, nikdy by ta spolupráce takhle skvěle nefungovala.

„Kdybych měla dítě, určitě bych ho na Doctrinu dala.“

Jak celkově vzpomínáte na atmosféru ve škole a na vztah mezi dětmi a učiteli?

Vzpomínám na to jako na něco naprosto zásadního pro můj život. Doctrina mi totiž do života přinesla to nejdůležitější: pochopení vzájemného respektu. Učitelé na nás nenahlíželi svrchu, neokřikovali nás jen z pozice dospělého, ale brali nás jako partnery a jednali s námi na rovinu. A to i tehdy, když jsme zlobili a porušovali pravidla. Dneska, když jsem dospělá, musím přiznat, že v mnoha věcech, například u zákazu neustálého používání mobilních telefonů, měli naprostou pravdu.

Je nějaká konkrétní vzpomínka z té doby, kterou nosíte neustále v hlavě?

Rozhodně! Když jsme byli v páté třídě, měli jsme s paní učitelkou Hrubou hodinu a naším úkolem bylo napsat na školní schody náš největší životní cíl. Už tehdy, v jedenácti letech, jsem věděla, co chci. Napsala jsem si na schody slova „vyhrávat“ a „trénovat“, a jako absolutní metu jsem tam uvedla zlatou olympijskou medaili. A já ji teď vážně mám. Podobně silné to bylo na hodinách osobního rozvoje. Tam si člověk opravdu musel sednout a uvědomit si, kam chce směřovat a kolik dřiny a odříkání ho to bude stát. Byla to ta nejlepší průprava pro mou kariéru.

Máte ještě nějaké další mety?

Rozhodně ano! Mám před sebou mistrovství světa a obrovskou motivací je pro mě zisk velkého křišťálového glóbu. Navíc chci inspirovat další generaci dětí. Ukázat jim, že nemají jít jen slepě za zlatou plackou, ale že musí především milovat ten proces a tu samotnou cestu k cíli.

Kdybyste vy sama měla jednou dítě, dala byste ho na Doctrinu?

Tady není o čem přemýšlet. Na sto procent ano. Ta škola dítě nejen skvěle naučí, ale hlavně ho dokáže fantasticky připravit na reálný život a pomůže mu pochopit, kým vlastně chce být.