U zrodu první bilingvní třídy

S jakou představou jste před dvěma lety poprvé vstoupila do třídy a co jste chtěla dětem od začátku dát?

První třída NEW ZÁKLADKY pro mě byla opravdu srdcovou záležitostí. Po letech praxe vím, jak moc záleží na tom, jaké první školní vzpomínky si dítě odnese. Právě ty často rozhodnou o tom, jestli bude chodit do školy s radostí a chutí objevovat. Když jsme před dvěma lety otevírali první třídu NEW ZÁKLADKY, bylo to ještě výjimečnější. Nezačínaly jen děti, ale vlastně jsme společně začínali úplně novou kapitolu školy. Byla v tom radost, očekávání i zodpovědnost. Od začátku jsem si přála jediné – aby děti cítily, že škola je bezpečné místo. Místo, kde mohou být samy sebou, kde se nemusí bát zeptat, udělat chybu nebo říct svůj názor.

Co nový anglicko-český model umožňuje dělat jinak a v čem vidíte jeho největší přínos?

Na Doctrině má angličtina velmi důležité místo, ale tady je součástí každodenního života. Děti angličtinu používají při hře, při společné práci, při běžných situacích během dne. Mám ráda chvíle, kdy dítě úplně zapomene, že mluví jiným jazykem. Prostě si jde něco půjčit, něco vypráví kamarádovi nebo se na něco zeptá. V tu chvíli je vidět, že se angličtina stala přirozenou součástí jeho světa. A myslím, že právě to je největší dar bilingvní výuky.

„Mým úkolem je udělat všechno pro to, aby děti měly chuť tuhle náročnou cestu zvládnout.“

Jak vypadají první týdny, aby se dítě, které téměř nic neumí, cítilo bezpečně a nezačalo se jazyka bát?

První týdny jsou hlavně o vztazích. Ne o tom, kolik slovíček si děti zapamatují. Každé dítě přichází s jinou zkušeností. Některé už angličtinu zná z mateřské školy, jiné ji slyší skoro poprvé. Ale děti si ten rozdíl mnohem méně připouštějí než dospělí. Není potřeba, aby dítě začalo hned první den mluvit. Nejdřív poslouchá, pozoruje, získává jistotu. Každé dítě má své tempo a my ho respektujeme.

Vzpomenete si na konkrétní okamžik, kdy jste si poprvé uvědomila, že děti už anglické věty nepřekládají, ale začínají v angličtině skutečně přemýšlet?

Ano. Pozorovala jsem děti při volné hře. Stála jsem trochu stranou a najednou jsem si uvědomila, že si mezi sebou povídají anglicky. Nikdo je nevyzval, nebyla to žádná aktivita v hodině. Prostě si hrály.

Když se dnes podíváte na své druháky, v čem se za dva roky změnili?

Když si vzpomenu na jejich první školní den a podívám se na ně dnes, žasnu, jaký kus cesty společně ušli. Nejde jen o to, že krásně čtou nebo že si dokážou povídat anglicky. Největší radost mi dělá, že z nich vyrostli sebevědomí školáci. Nebojí se zeptat, umí spolupracovat, dokážou si poradit s drobnými překážkami a věří si mnohem víc než na začátku Někteří rodiče se obávají, že intenzivní angličtina může oslabit češtinu.

Jak spolupráce těchto dvou pedagogů vypadá v praxi?

Každý do výuky přináší něco jiného. Rodilý mluvčí přináší dětem opravdovou angličtinu, přirozenou výslovnost, běžnou komunikaci. Český učitel zase dobře zná děti a jejich potřeby. Ví, kdy je povzbudit, kdy zpomalit nebo kdy naopak přidat. Nemáme rozdělené role. Jsme tým.

Jak se vám daří spojovat radost, tvořivost a bezpečné prostředí s náročností?

Někdy si lidé myslí, že když se děti ve škole smějí, hrají si nebo tvoří, není výuka dost náročná. Já to vnímám úplně opačně. První třída je krásná, ale zároveň velmi náročná. Děti se během jednoho roku naučí neuvěřitelné množství nových věcí. Číst, psát, počítat, soustředit se, spolupracovat…To všechno stojí velké úsilí. Viděla jsem děti, které přišly do školy nesmělé, některé téměř bez angličtiny, jiné s velkou trémou. A dnes? Jsou z nich sebevědomí budoucí třeťáci, kteří se nebojí mluvit, přemýšlet, spolupracovat ani objevovat nové věci.