Reprezentace ČR v USA

Kde se ve vás tato průbojnost bere?

Já myslím, že jsem zkrátka vždycky byla taková nátura. Do všeho jdu tak trochu hlava nehlava a nebojím se zkoušet nové věci. Hodně to ale samozřejmě souvisí s tím, k čemu mě od dětství vedla maminka. K samostatnosti mě opravdu hodně vedla. Chtěla, abych si uměla poradit v každé situaci a abych se ve světě neztratila. Když došlo na přestup na gymnázium, chtěla jsem si tu přihlášku prostě vyplnit a donést sama. Ani jednu z nás vlastně nenapadlo, že by mě na gymnázium vedla za ručičku. Nebylo t o ale tak, že by mě jen tak hodila do vody a nechala plavat, vždycky mě nesmírně podporovala a pomáhala mi, ale vedla mě k tomu, abych si své věci dokázala zařídit. Dnes s odstupem času vidím, že se to extrémně vyplácí v běžném i vědeckém životě.

Je to pravda?

Ano, byla jsem takové klasické nerdí dítě. Pamatuji si, že když byl v učebnici češtiny malý volitelný úkol pro učitele, že si žák může výjimečně připravit prezentaci, hned jsem se toho chytla. Přinesla jsem si z domova zalaminované obrázky králíků, vyrobila jsem si vlastní ukazovátko, nalepila materiály na tabuli a celou hodinu jsem třetí třídu učila. Už tehdy jsem navíc vyhrála přírodovědnou soutěž Dubák Šikula. Pro mě to byl obrovský zážitek a právě tam se asi začaly formovat úplné počátky mé vědecké činnosti.

„Pro mě byl obrovský zážitek jít vůbec na tu školu.“

Proč jsou z pohledu vědy tak důležité a co přesně v našem těle dělají?

Vždycky to vysvětluji jednoduše. Když spolknete prášek, protože vás třeba bolí hlava, lék se vstřebává v tenkém střevě. To je ale uvnitř pokryté vrstvou hlenu a jeho hlavní funkční složkou jsou právě muciny. Já je přirovnávám k bájnému Atlasovi z řecké mytologie. Tyto látky na sebe vážou vodu, ale bohužel mají tendenci na sebe vázat i struktury léčiv. Prášek se na ně zkrátka chytí a neprojde do těla tak rychle a v takovém množství, jak by měl. Farmaceutické firmy kvůli tomuto jevu musí zvyšovat celkové dávkování léků, což není ideální. Já se ve svém výzkumu snažím zcela přesně kvantifikovat, jak tyto konkrétní interakce probíhají a v jaké míře se různé typy léků na muciny vážou.

Jaký to byl skok ze školních lavic přímo do velkého výzkumného centra?

Byl to zpočátku nesmírně náročný, ale zároveň obohacující skok. Musela jsem úplně sama přijít na to, jak ten výzkumný proces vůbec postavit a realizovat. Měla jsem před sebou muciny, měla jsem léčivo, ale teď jsem musela jako výzkumník zjistit úplně všechno od základu – jakou přesnou metodou to měřit, v jaké ideální teplotě to nechat reagovat, při jaké koncentraci. Zkoušela jsem v laboratoři centrifugaci, nejrůznější typy dialýzy i inverzní dialýzy, byl to zkrátka neustálý pokus a omyl. Až po opravdu dlouhé době ladění detailů se mi podařilo obě klíčové složky správně chemicky oddělit a změřit je pomocí UV-Vis spektrometru.

Kdo vás na vaší náročné cestě nejvíce inspiruje k dalším krokům?

Zdaleka nejvíc mě inspirují a posouvají dál moji přátelé z naší vědecké komunity. Jsou to převážně aktivní středoškoláci, kteří jsou stejně zapálení do výzkumu jako já. Vidět, co všechno už dokázali lidé v mém věku, je neuvěřitelné. Jsem moc vděčná za to, že je znám a že je takhle mám u sebe, táhnou mě dopředu.

Kam směřujete dál?

Mým opravdu velkým a vysněným cílem je studium biochemie, respektive molekulární biologie na Oxfordu, a samozřejmě další aktivní zapojení do výzkumných institutů. Stejně důležitá však pro mě do budoucna zůstává i popularizace vědy mezi dalšími studenty.